Srnec je nejhojnější kopytník v České i Slovenské Republice, původně lesní savec, který se ale přizpůsobil i k životu v zemědělské krajině. Od nížin po horské lesy, chybí jen ve vrcholových partiích nejvyšších českých hor (Krkonoše, Jeseníky).

Biotop

Nejspíše potravní konkurence jelení zvěře, intenzivnější horská turistika a rozšíření potravní nabídky v nížinách způsobily, že se srnčí zvěř začala stále častěji objevovat v různých dalších prostředí, než je les. Srnci dnes žijí v mokřadech, na pastvinách, v horách až na samé hranici lesa, kolem měst a na polích.

Nejvíce jim svědčí různorodost krajiny, zejména střídání zemědělské půdy a lesů, hojnost pásů křovina další rozptýlené zeleně. Rozsáhlé lány polních plodin se srnčí zvěři také zalíbily. Otevřený terén, kde lze případné nebezpečí spatřit již na dálku, obtížná prostupnost pro člověka, to vše způsobilo, že se vytvořil svérázný ekotyp polní srnčí zvěře, který můžeme běžně pozorovat z jedoucích vlaků a aut.

Popis

Pohlaví se u srnce pozná podle toho, že samci mají nevelké parůžky, které srnám chybějí. Srny jsou také o něco menší a štíhlejší. K určování pohlaví jedinců bez paroží napomůže chomáč chlupů kolem řitního otvoru tzv. "zastěrka", který je u samců z profilu dobře patrný. Chumáč samic má protáhlejší srdčitý tvar, kdežto samci mají chumáč příčně fazolovitého tvaru. Zejména v zimní srsti je tento útvar dobře viditelný. Jeho rozevřením srnčí zvěř vydává signál k útěku v nebezpečí.

Trus

Výška srnců se pohybuje kolem 60 a 70 cm. Hmotnost je velmi proměnlivá, podle prostředí a početnosti populace. V průměru se pohybuje kolem 25 kg, ale někteří samci dorůstají i hmotnosti 34-35 kg. Srnčata přicházejí na svět pokryta rezavou, bíle skvrnitou srstí. Tuto srst si ponechávají až do „podzimního přebarvování“, kdy je nahrazena stejnou zimní srstí, jako mají dospělí jedinci. Další výměna srsti nastává, stejně jako u jelenů, na jaře. Tehdy je hustá, šedohnědá zimní srst je nahrazena kratším, živě rezavě hnědou srstí.

Srnec se ozývá hrubým bekavým hlasem, který trochu připomíná štěknutí většího psa, ale neopakuje se tak pravidelně jako štěkání. Trus tvoří oválné černé oválné bobky dlouhé 1-1,5 cm, v zimě spojené ve větší hrudky. Stopy jsou z našich jelenovitých nejmenší, vepředu špičaté, hrázka (výstupek hlíny nebo sněhu mezi oběma kopýtky) je vysoká. Srnčí zvěř se může pást v kteroukoli denní dobu (i když hlavní aktivita připadá na ranní a večerní hodiny), proto je uvidíme nejčastěji ze všech velkých savců.

Potrava

Vzhledem k mnohem menšímu objemu žaludku (2,0-5,8 litru) musí srnec potravu přijímat v menším množství a častěji, než např. jelen. Mezitím odpočívá a přežvykuje. Srnec upřednostňuje pestrost a vysoký energický obsah potravy. Místo kvantity vyhledává tedy kvalitu. Když může, konzumuje napůl dřevnatou potravu raději než čistě bylinnou. Miluje šťavnaté jetele či nať topinambur, skvělá je také mlečným kvašením prošlá siláž. Oproti zvěři vysoké, mufloní či dančí je mnohem vybíravější.

Oblíbenou srnčí potravou je ostružník, břečťan, maliník, borůvčí a letorosty jehličnatých stromů, dubů, buku lesního, lísky a dalších dřevin. Na podzim se ze srnců stávají velcí pojídači ovoce, a to jak lesního planého, tak i v sadech. Také obilí, zejména nedozrálé, jim velice chutná. Navzdory tomu srnčí zvěř obvykle nepůsobí na polích žádné mimořádné škody. To je způsobeno samozřejmě poměrně malým objemem potravy, který je jedinec schopen zkonzumovat, ale i jejím chováním.

V lesích působí největší problémy okusováním vrcholových(terminálů) výhonků sazenic, což způsobuje jejich nepravidelný růst. Stejně jako jeleni i samci srnců poškozují stromy odíráním kůry při vytloukání a značení teritoria. Ohrožené jsou zejména mladé jehličnany, jejichž kůra je ještě měkká a snadno sloupnutelná.

Rozmnožování

Délka trvání březosti je u savců často přímo úměrná jejich hmotnosti. Z tohoto pravidla však existují i výjimky - ze známých druhů jsou to lasicovité šelmy a srnci. Při úměrné hmotnosti 25 kg nosí srna mládě plných 280 až 300 dní, kdežto jelení laň, téměř pětkrát těžší, je březí pouze 240 dní. Tento jev zůstával dlouho nevysvětlený. Je způsoben rozdílným zahnízděním oplozeného vajíčka ve stěně dělohy. U srnce obecného připadá období říje na několik týdnů od poloviny července do poloviny srpna. Samci si obsadí určité území - a brání je proti ostatním srncům. Samec v říji se mění v zuřivce, jenž si svou agresivitu vybíjí na okolní vegetaci a každého vetřelce, který by se objevil v jeho teritoriu, napadne v zájemném souboji. Srnec pevně stojící na svých pružných končetinách, dupající do země a vydávající štěkavé výkřiky - bekání rozhodně budí respekt.

Čerstvě narozené srnče

Říjný jelen se připojuje k tlupě laní. Naopak srnec si zvolí teritorium a páří se se srnami, které se v něm zdržují. Přitom se občas rozváštěný srnec odváží na zálety i do sousedních teritoriích, bez ohledu na to, jaký důsledek by to pro něj mohlo znamenat.

Pokud je srna připravena k páření (tento stav netrvá déle než několik hodin), samec se k ní přiblíží s nataženým krkem a zkoumá její pach. Námluvy pak pokračují takto: samice prchá a samec ji vzápětí dostihne. Srna nejprve různě mění směr, ke konci se však pohybuje jen v kruhu, se srncem v těsném závěsu. Jakmile se samice zastaví, následuje krátké páření. Dvorné pronásledování srny pak pokračuje a několikrát se střídá pářením. Nakonec samice uprchne a vrátí se ke svým potomkům. V době námluv totiž srna ještě kojí mláďata. Samice může být oplozena již ve čtrnáctém měsíci života. Jakmile období říje pomine, samci poleví ve své agresivitě a svou přítomnost již nedávají najevo tak okatě jako v předešlých týdnech.

Po březosti, která trvá pozoruhodně dlouho, porodí srna jedno až tři mláďata. Jedno srnče mívají prvorodičky, ostatní srny rodí nejčastěji dvě mláďata. Již ve stáří několika týdnů začínají srnčata přijímat rostlinnou potravu, přesto jsou ještě dokrmovány kojením. K úplnému odstavení dochází na podzim.

Páření se říká "pokládaní" a rození pak "kladení".

Srnčí zvěř má zajímavou techniku ochrany mláďat. Srna okamžitě co položí do lože svá nejčastěji dvě mláďata zkonzumuje plodové obaly srnčat a očistí je, potom zkonzumuje plodové lůžko a rychle odchází. Srnčata tak nemají absolutně žádný pach a ve vysokém travnatém loži je necítí ani nevidí žádný predátor. Srna pak dochází tato "odložená" srnčata kojit, tak se minimalizuje riziko napadení bezbranných mláďat. Je proto absolutní chybou domnívat se že náhodně nalezená mláďata jsou opuštěná a snaha "zachránit" je vede k jejich smrti. Srna si místo svého položení pamatuje a přemístění srnčat nebo jejich kontaminace lidským pachem má fatální následky.

Prostorové rozmístění a život

Srnec obecný je jelenovitý savec s poměrně samotářským a usedlým způsobem života. Nicméně jeho životní návyky se mění v průběhu roku. Na jaře a během léta, kdy je všude nadbytek bující vegetace, má srnčí zvěř dostatek úkrytů i potravy. Tehdy může vést nicméně samotářský život. Srny tou dobou vodí svá loňská mláďata, jen pokud nemají již letošní. Srnci jsou v období hojnosti samotářští a teritoriální. V zimě ovšem nevlídné klimatické podmínky a nedostatek potravy vedou srnčí zvěř ke shlukování do tlup. Jedná se o instinktivní chování vyvolané touhou po přežití. Společně totiž srnčí zvěř snáze objevuje a využívá vzácné potravní zdroje. Kromě toho platí zásada, že více očí více vidí. Tlupa spatří blížící se nebezpečí dříve než jednotlivec. Tyto zimní srnčí tlupy obvykle tvoří skupinky 7 až 8 zvířat, ale někdy napočítáme desítky jedinců. Tlupu vždy vede zkušená samice a panuje v ní jasný matriarchát.

Prostorové rozmístění srnčí populace se udržuje víceméně pravidelné, bez ohledu na podmínky prostředí (srnec se přizpůsobí téměř jakýmkoliv podmínkám). Domovský okrsek srnčího stáda mívá rozlohu zhruba stovky hektarů. Z toho si samec vyznačuje a brání 5 až 40 ha jako své teritorium.

Každý rok z jara se do krajiny rozptylují odrostlá loňská mláďata. Mladé srnky jsou vyháněny z domovského okrsku matkami, které mezi tím znovu zabřezly, mladí srnci jsou zase zapuzováni teritoriálním srncem. Mladým tedy nezbývá nic jiného než se zdržovat na okrajích teritoriích obsazených rodiči. Zde na ně často zbývají méně úživné prostory. Srnčí populace se tedy šíří zhruba v kruzích. To právě zajišťuje její rovnoměrné rozmístění v krajině.

Podle kvality obývané oblasti můžeme odhadnout únosnou velikost srnčích populací:

v chudém prostředí (kyselé půdy, jehličnaté lesy) 3-5 jedinců na 100 ha
středně úživné prostředí (smíšené lesy, zejména stejnokmenné) 5-10 jedinců na 100 ha
bohaté prostředí (listnaté lesy s podrostem a světlinami, pestrá zemědělská krajina) 10-20 jedinců na ha

Přemnožení srnčí zvěře je velmi nežádoucí. Je příčinou poškození lesa vedoucího následně k ochuzení prostředí (trpí zejména mladé stromky). Kromě toho se v příliš husté srnčí populaci vyskytují váhově podprůměrní jedinci, často s nekvalitním parožím a méně plodní.

Paroží

Srnčí hlava s parožím

Paroží srnce obecného je tvořeno plnou kostí. Vyrůstá ze dvou pučnic umístěných na čele. Každý rok na podzim paroží srncům od října do listopadu odpadne. Nové začíná některým jedincům narůstat již od konce prosince. Plně se paroží objeví během února a března, ale to je ještě překryté osrsténým lýčím. Proto vypadá mohutněji než po vytlučení.

Dozrávání paroží probíhá stejně jako u jelenů - nejprve se houbovitý základ vyplní minerální kostní hmotou, pak se zaškrtí cévní a nervové zásobování lýčí, pokožka odumře a srnec se jí zbavuje vytloukáním. Při vytloukání si samec odírá cáry uschlé kůže o kůru stromů. Chemické látky taniny v kůře obsažené způsobí, že paroží postupně působením kyslíku a slunečního světla zhnědne. Záleží na druhu okolních stromů, zda se paroží zbarví hnědě nebo až do černa. Zatímco staří samci vytloukají již od února, mladí (s druhým parožím) začínají někdy až v květnu.

Vývoj parůžků věkem

První pučnice se na hlavě srnečků objeví již v prvním roce života, přibližně v srpnu. Z nich se vytvoří malé, asi 2-3 cm dlouhé „paličky“, které hned vytlouká a v únoru je shodí. Po vytvoření druhého paroží (v květnu až červnu, tedy zhruba ve věku jednoho roku) se samec stává dospělým. Nové paroží může být pouze zašpičatělé, ale stejně tak může mít celkem 4-6 výsad. Velikost a míra větvení paroží nevypovídají o věku srnce téměř nic. Například třetí paroží dvouletého samce může zůstat zcela bez výsad a naopak jiný, jednoletý jedinec se může již při druhém paroží stát šesterákem. Výjimečně se můžeme setkat s nepravidelným osmerákem. Pravidelný osmerák je pak opravdová rarita. Podle životních podmínek a vlivem dědičnosti může srnčí paroží dosahovat výšky 20 až 30 cm a hmotnosti 300 až 600 g.

Dospělému srnci, který nosí paroží špičáka, se říká škůdník, protože při soubojích zraňuje soupeře. Jindy dokonce mohou místo paroží vyrůst jen krátké pahýly či bulky (bulkař)(příčina tkví ve špatné stravě, zranění, tuhé zimě nebo onemocnění). Občas se také můžeme setkat se srncem parukářem který v důsledku zranění "ráží" (varlat) nevytváří paroží ale jakousi paruku která neustále roste a stěžuje mu pohyb, v konečném důsledku srnec nevidí a dlouho zhasíná nepříjemnou smrtí. Špičák, bulkař i parukář je nežádoucí v chovu a proto se v jejich případě provádí průberný odstřel, resp. sanitarní v případě pokročilého parukáře Trofejní hodnota srnčích parůžků není přímo odvislá od věku a sociálního zařízení jejich nositele. Zdá se však, že nejkvalitnější paroží mívají srnci ve věku 5 až 7 let, kdy také dosahují vrcholu svých sil. Stejně jako u jelenů se staří srnci stávají „zpátečníky“. Srnčí trofeje jsou také nejrůznorodější a různé deformace a jinotvary (rarity) nejsou výjimečné